Jaké schopnosti jsou součástí oboru fyzioterapie?

Obor fyzioterapie je jistě v prvé řadě postaven hlavně na odborných medicínských znalostech těla,
jeho hormonálních, imunitních pochodů, funkcí svalů, kloubů a kvalitní terapeut by měl být
schopen tyto znalosti propojit do celku. Nebo, chceme-li, do celé množiny, která je předpokladem
k práci s péčí o lidi.
Vzdělání fyzioterapeuta může mít různé úrovně, různou kvalitu, kterou studentovi předávají či
ukazují jak přednášející (jako vzory?) a potom kvalitu svého studia a své práce, kterou si
student či poté odborník určuje sám. Někdo chce být opravdu dobrým terapeutem a práce jej baví
nebo se spokojí s tím být průměrem, tedy tím normálním, co je k mání na každém rohu.

Samotné vzdělání však nemusí být samo o sobě predispozicí pro to, aby člověk opravdu uměl dobře
léčit a pomáhat. Podle své osobní zkušenosti je třeba, aby člověk prošel teoreticky a hlavně v
praxi dovednostmi, které jej učí chápat, rozumět, vcítit se a následně pomoci lidem s bolestmi
těla i příp. na duši.
Ano, bez pochyby podstatná část přístupu k pacientovi s bolestí je komunikace, přijetí a zároveň
směřování terapie způsobem, který pomáhá.
Tato schopnost je jistě dílem úrovně životní zkušenosti, kterou daný terapeut má a dílem jeho
schopnost vše vnitřně přijímat, analyzovat a žít.
Schopnost pomáhat odborně i lidsky je dle mých zkušeností spojená s úrovní schopnosti vnímání.
Vnímání věcí a skutečností, které většina lidí bere automaticky a ani se nad nimi nezamyslí. Ať
už je to komunikace tělesná, kdy díky gestům, stoji či jinému tělesnému projevu můžeme přiřadit
nějaký význam nebo v umění naslouchat, rozumět opravdovým významům slov, které mi klient sděluje, vidět za nimi jeho vlastní emocionální nastavení, jeho situaci v celé množině života, práce,
partnerství, rodině, jeho osobní spokojenosti apod.

Jsem přesvědčen, že mnoho lidí tuto schopnost zapomnělo, nerozvíjí ji ať už proto, že na rozvoj
nemají čas nebo je tento fakt výsledkem čehokoliv, co je v životě potkalo. Jako by jejich mysl
omezila svojí úroveň vnímání, aby se sama ochránila.
Mnozí lidé však ve své mysli dokáží připustit spoustu věcí, které jim otevírají brány k poznání
sebe sama a poté logicky i k poznání chování dětí, fungování světa a lidí, které mají kolem sebe.
Tento proces můžeme nazvat řekněme “sebezkušenostním výcvikem”. Přináší člověku více citlivosti
pro vše, co vnímá, více pokory a pochopení.
Daleko více je samozřejmě možné procítit tělesné pochody a dokázet je klientům více přiblížit,
přes svojí vlastní zkušenost.

Bohužel proud života většinou nevede k tomu, aby se člověk zastavil a přemýšlel o sobě, svých
pocitech, vnímal reakce svého těla a pak žije pouze po povrchu. Bez hlubšího smyslu.