Přijmout, sdílet, uvolnit nebo ignorovat, dusit a být stažený?

Často se mi stává, že přijde klient s bolestmi zad, zablokovanými zády jako by byly z betonu, staženými svaly a díky dalším diagnostickým znakům vnímám, že své tělo přetěžuje, protože jej nevnímá a zároveň nevnímá svůj vnitřní hlas. Proto jej bolí záda, proto je stažený od hlavy až k patě, proto jeho tělo ztráci schopnost regenerace. Stažení a blokády jsou obrané mechanismy těla. Tento stav je často doprovázený odmítáním všeho nového či zdůvodňováním, proč něco nejde změnit.

Co to je za hlas?
Ten hlas nám kupříkladu říká, kdy už máme přestat své tělo zatěžovat, kdy už máme jít spát, kdy už nemáme jít pařit a kdy se například máme věnovat dětem než “prázdné” zábavě, kdy si máme zacvičit, naučit se správně dýchat a ne jít hrát squash a ještě si přitížit. Ten hlas rovněž říká, jak se máme chovat k bližním, k ženám, dětem.
Ten hlas je hlasem duše. Je to podstata bytí. Podstata bytí muže a ženy v tomto světe. Duše říká mysli o tom, jakým způsobem má řídit tělo a naše chování. Problém je v tom, že naše mysl, nemusí tento hlas slyšet.
Proč jej tedy neslyší, když je “podstatný”?
Protože okolnosti života nejsou vždy nakloněné. Protože lidská duše nemusí být i u dospělého člověka naplněna a rozvinutá, rodiče se často nezastaví a musí se ohánět, aby vůbec uživili rodinu a pak nemají možnost rozebrat svůj život, jeho (ne)smysl a úprk. Protože sociální kontakty nejsou takové, aby každý mohl bezpečně sdělit druhému člověku co jej trápí, protože lidské ego je tak mocné, že žene člověka k čím dál větším výkonům i za cenu vlastní záhuby či poškození.  Protože jsme přestali vnímat roli ženy a roli muže ve společnosti apod. To všechno jsou některé z důvodů, proč lidské tělo může bolet. Zároveň trpí i naše podstata. Tím víc mají mnozí tendenci si daný stav nepřipustit, protože by se jejich bol, zármutek či trápení prohloubilo. Je to obranný mechanismus, který má alespoň částečně zachovat daný stav. Stav, ve kterém je nám “na nic”, ale lepší, než kdyby to bylo ještě horší. 🙂 V takové chvíli velmi vnímám roli blízkosti v pochopení a sdílení. Samozřejmě, že je dobré pro klienta i pro mě, když chce naslouchat, sdílet a měnit stav své mysli. Lépe se pracuje mě, lépe se cítí majitel oněch myšlenek. A začíná tím cestu za lepším životem, lepším vnímáním sebe sama a lepší funkcí těla. A to je žádoucí a ulevující.
Vždy, když se s takovými lidmi bavím dál a řeč plyne, dostaneme se k tomu, že nejsou spokojeni a nežijí šťastný život, naplněný život. Že by se radši někam “uklidili” do samoty, nemuseli žít s ostatními lidmi, kteří se nechovají vždy hezky apod. Zároveň mnohdy cítí, že si sami v něčem nevěří a svoji nedůvěru v sebe sama si musí kompenzovat svými “výkony”. Ať už pracovními nebo sportovními. Ty je ale mohou dále přetěžovat, stahovat a ničit jejich těla.
Naštěstí je víc a víc lidí, kterým nevadí si o tom povídat, podělit a příp.něco chtít změnit. Často se mi stane, že se klient(ka) rozpláče a tak nechá svoji duši ulevit, uvolnit. Téměř vždy mi děkují. Za co? Za lidský přístup? Za vyslechnutí? Za porozumění? Za radu, resp. mojí zkušenost? Možná. Ona se ale medicína a pomoc druhým ani jinak dělat nedá. Léky jsou jen přelud, ale lidskost má vždy své místo a funguje.
S dovolením zde použiji dopis, který jsem dostal od milé ženy, která za mnou přišla s bolestmi krční páteře a mimo tu páteř jsme si povídali a sdíleli témata, která jsou pro ni důležitá a způsobovala zásadní stažení v oblasti krční páteře.